Ač to původně vůbec nebylo v plánu a plnili jsme náš instagramový profil i tento web a facebook hlavně pro informaci kvůli kamarádům a rodině, kteří nám pomáhají, pomalu vás tu přibývá a dávno už se neznáme všichni osobně.
A máme na tuto naši bublinu fakt obrovské štěstí - jde totiž o bublinu slušnou, podporující, inteligentní. Vážíme si toho, moc!
Ani jsem to tady asi nepsala, ale před pár měsíci jsem byla nominována do (tento rok již proběhlé) soutěže Maminka roku v kategorii Maminka hrdinka. Trošku mě to šokovalo a nominaci jsem s díky a smíchem odmítla. Protože žádná hrdinka nejsem a moje účast by mi přišla značně napetřičná. Odmítla jsem i pozvání do jednoho podcastu a dalšího videa, protože jsem se styděla. Ale psát si tady s váma, to mi teď docela dává smysl a (ne)uvidíme, co čas přinese.
Někdo tady v těch instagramech a dalších může vidět terapeutický rozměr (který to pro mě bezesporu má), někdo neustále stěžování si na nepřízeň osudu, někdo ale i nějakou tu osvětu. Že svět není jen růžový a všichni nejsme stejní. Že to, co je pro jednoho samozřejmost, je pro druhého zbožné přání a nedosažitelná meta. A o to jde asi nejvíc. Protože tak to vždycky bylo a asi bude, jen jde o to, nakolik si tu jinakost kolem uvědomujeme.
Za poslední rok už se mi díky našemu bezokému profilu ozvalo docela dost rodičů, kterým jsme mohli poradit, sdílet s nimi naše specifické a tolik nepřenositelné zkušenosti. Často nám ale píšou i lidi z řad "obyčejných smrtelníků", kteří se o životě se zrakově postiženým dítětem chtějí dozvědět víc, protože jinde na ty informace prostě nenarazili.
Vážíme si toho. A díky proto za všechny vaše sdílení, komentáře a zprávy. Díky za vás!