Ještě předtím, než jsme s Davidem absolvovali první intenzivní fyzioterapeutický blok na neurorehabilitační klinice Axon, které popisuje jeden z předchozích článků, jsme už věděli, že jen o pár týdnů později nastane velké stěhování do Ostravy kvůli intenzivním multismyslovým terapiím ve zdejším Verheul centru. To provozuje organizace ISNA-MSE vedená PhDr. Mgr Renátou Filatovou a zabývá se stimulací nejen handicapovaných a jinak znevýhodněných osob ve speciálně upraveném prostředí snoezelen. A právě sem jsme měli nastoupit na celý měsíc květen.
O možnosti tohoto typu terapií ve snoezelen prostředí jsem se dozvěděla v podstatě náhodou, resp. díky neustálému "průzkumu" a snaze komunikovat s rodiči podobně handicapovaných dětí. Právě od jedné z maminek rovněž těžce zrakově postiženého - nevidomého chlapečka jsem o Verheul centru slyšela poprvé. A pak úplně odjinud znova a znova a znova. Protože aktivit, které bychom s Davidem na podporu jeho vývoje mohli v tu dobu dělat, až zas tolik nebylo, začala jsem pátrat, o co teda vlastně jde.
Koncept terapií ve Verheul centre mě dost zaujal, nicméně v tu dobu, což bylo někdy v půlce prosince 2020, kdy Davidovi bylo teprve 10 měsíců, jsem si ještě nedokázala představit, že bychom něco takového absolvovali. A to nejen kvůli tomu, že byl ještě miminko, ale taky kvůli značné vzdálenosti a nutnosti řešit péči o druhé dítě a Davídkovým poruchám spánku. V té době opravdu denně řval na celý barák od 23 klidně do 5 do rána, takže jsme byli chodící mrtvoly a ani by nás nikde neubytovali. Dalším argumentem proti byla taky cena. Měsíční terapie, která není hrazena žádnou zdravotní pojišťovnou, stála přes 82000,-, a to bez ubytování. Nicméně nás zajímaly možnosti do budoucna, a tak jsme se domluvili na nezávislou konzultaci a udělali si těsně před vánoci jeden z mnoha výletů do Ovy. A ta nás společně s názory poradkyň rané péče a dalších terapeutů přesvědčila, že to musíme zkusit.
Na konci roku 2020 jsme taky tak nějak víc vypustili do světa, tedy spíš mezi kamarády na sociálních sítích, bližší informace o Davidově postižení. A strhla se obrovská lavina. Lavina solidarity a snahy pomoci od tolika lidí, že jsme z toho dojatí ještě teď a stále a asi nikdy nepřestaneme. Jako první se rozhodl náš kamarád a jeden z majitelů restaurace Sůl & Řepa ve Strakonicích Pavel Drdel, že vydraží láhev unikátního ginu z edice Jíme Jih v nádherné ručně vyráběné lahvi a výtěžek daruje našemu Davidovi. Sice se nás dopředu zeptal, ale tehdy jsme ještě vůbec netušili, co se stane a že to je teprve začátek. Láhev ginu se vydražila našimi kamarády za naprosto nečekanou částku, kterou jsme ale odmítli jen tak přijmout a Davidovi za tímto účelem proto založili transparentní účet. Protože jsme to zkrátka měli za správné a chtěli jsme, aby každý z dárců věděl, jak jsme s penězi pro Davídka naložili a že jsem si za ně nekoupila novou kabelku nebo jsme nejeli na dovolenou. Na doporučení Verheul centra jsme taky spustili jednorázovou sbírku na webu Patron dětí, kde se Davídkovi podařilo vybrat na jedno celé kolo terapie. Nicméně kamarádi, naše blízká i vzdálenější rodina, ale i úplně cizí lidi začali Davídka podporovat svými dary tak, že jsme už nemuseli o terapiích a pomůckách přemýšlet ve smyslu "jestli vůbec", ale "kdy". Je sice pravda, že peníze rozhodně nevyřeší všechny problémy, ale to, že máme najednou díky našemu skvělému okolí možnost dopřát Davidovi absolutní maximum z toho, co je pro jeho co nejlepší budoucí vývoj možné, pro nás znamená strašně moc. Sedět na začátku v lockdownu doma s nemocným miminkem, u kterého jsme nevěděli, co bude, se zavřenýma ordinacema a bez dostupnosti vyšetření, psychologické pomoci, ale i pomůcek, bylo jednou z nejtěžších etap. Když už aspoň trochu víme, jak jeho vývoj ovlivněný daným postižením aktivně podporovat, je to úplně něco jiného.
Na tomto místě bych proto chtěla zdůraznit, jak si, i přes veškerou kritiku našich rodičů apod. vážíme našich rodin, rodinného zázemí a možností, které nám daly. Až s odstupem let dokážeme ocenit, kam jsme se narodili, že jsme mohli chodit na dobré školy, sportovat nebo chodit do skautu (...) a díky tomu poznat spousty lidí, kteří jsou ochotni si vzájemně pomáhat.
Samotné intenzivní multismyslové terapie ve Verheul Centre probíhaly 4 hodiny denně, 5 dní v týdnu krát 4, tedy celkem 80 terapeutických hodin. Popsat celý koncept snoezelen je pro mě jako pro laika docela složité, nicméně jde o ucelený promyšlený systém jednotlivých terapeutických úkonů, do kterých se zahrnuje vše možné rozvíjející smysly klientů, a to ve speciálně upraveném prostředí. Od muzikoterapie, ergoterapie, fyzioterapie, až třeba po aromaterapii. Pro nezúčastněného pozorovatele můžou jednotlivé prvky budit dojem, že jde o běžné hraní s často obyčejnými věcmi, které jsme přece určitě schopni zajistit i doma. Opak je ale pravdou. Zkušený tým terapeutů a často i speciální pomůcky a postupy v takové míře doma prostě nevytvoříme.
David chodil na terapie vždy ráno od 8 do 10 a poté 12:30 - 14:30. Dvě hodiny dvakrát denně na něj byly docela hodně, ale díky často odpočinkovým činnostem a možnosti poledního spánku jsme to vždy nějak zvládli. A já jsem den ode dne pozorovala, jak David navazuje vztah se svými terapeutkami a zlepšuje se mimo jiné v komunikaci. Jediný velký problém měl s místností, ve které probíhaly terapie ve vodě, kde se poprvé hrozně vyděsil a poté už do ní skoro odmítal "vstoupit". Nejčastěji jsme se na terapiích potkávali s dětmi s poruchami autistikého spektra, ADHD a jiným problémovým chováním nebo dětmi kombinovaně postiženými s DMO, hodně z nich mělo ale také nějakou zrakovou vadu, i když méně závažnou, než my. Z tohoto důvodu do terapií vstupovala také úžasná zraková terapeutka a instruktorka prostorové orientace Mgr. Bc. Veronika Růžičková , Ph.D.
Už po pár dnech terapií bylo jasné, že to vše má pro našeho Malého piráta obrovský význam, a i přes značnou logistickou a finanční náročnost to bude asi cesta, kterou se budeme chtít vydat a tento typ terapií zařadit jako součást Davidovy skládanky. I proto jsme si domluvili další termín na srpen.
