Včera to byl měsíc, co se nám v noci na Valentýna narodil David. Vytoužené miminko, mladší brácha. Po předchozí zkušenosti jsem chtěla být pozitivní. Všechno bude v pohodě, budem zdraví a tak. Přirozený porod po sekci, který jsem si tak přála, vyšel, máme syna, je krásný. Jsme čtyři, neuvěřitelné.
Poporodní euforii ale za pár hodin vystřídaly strach a bezmoc, zatím největší, co nás v životě potkaly. Situace, kterou plně nikdy nepochpíte, dokud se do podobné sami nedostanete.
Náš chlapeček má vážnou vrozenou vadu zraku. A my se máme připravit na to, že nejspíš nikdy neuvidí. Naděje na operace zatím prakticky nejsou, transplantace rohovky by mu mohla spíše uškodit. Jedno očičko v podstatě nemá.
...
Přivezli jsme si ho domů, po dni a půl ale skončil na JIP, protože jen spal, nebylo možné ho vzbudit, nepil, přestával dýchat, srdce mu tlouklo strašně pomalu. Tímto bych chtěla poděkovat naší dětské paní doktorce Marii Valíčkové, protože Davídkovi nejspíš zachránila život. Nejdřív to vypadalo na problém se srdcem, nějakou metabolickou vadu nebo něco mnohem horšího. Postupem času se ale přišlo na to, že stav způsobily pravděpodobně léky, které dostal právě na oči. Věřili byste, že vám můžou dítě zabít "obyčejné" kapky do očí? Já ne. (Nebyly to teda jen tak obyčejné kapky, ale nikdo to nečekal.)
Na JIP byl skoro týden sám, my doma taky sami a mohli jsme se na něj přijít později podívat maximálně přes venkovní okno, když ho sestřička krmila z láhve, když už nebyl na kapačkách. Normálně noční můra asi každé matky těsně po porodu, ale v dané situaci to bylo vlastně skoro to nejmenší. Kromě špatné reakce na léky a špatných očí byly zatím další problémy vyloučeny. Od včerejška už konečně i víme, že slyší, což byl další strašák ("Nejde mi to změřit, ale když má zrakovou vadu, tak klidně může mít i sluchovou, připravte se na to, maminko.")
Už jsme nějakou dobu doma a sžíváme se s novou situací. Máme doma miminko, které bude asi nevidomé. Spousta vyšetření nás teprve čeká, ale doufat v zázrak zatím moc nemůžeme. Davídka ale samozřejmě moc milujeme a uděláme všechno pro to, aby se s náma měl hezky a okolí se na něj nedívalo jako na "toho chudáčka".
Proč to vlastně píšu, kromě toho, že to je moje vlastní forma terapie:
Opravdu si važte zdraví své rodiny a dětí obzvlášť. Není to vůbec samozřejmost.
...
PS: Ne, o tom, že budeme mít nemocné miminko, jsme dopředu nevěděli, všechny prenatální vyšetření jsme podstoupili a byly v pořádku.
PS2: Ne, zatím se neví, co přesně to způsobilo, ale nejspíš nějaká infekce hned v úvodu těhotenství.
PS3: Ano, víme, že reagovat na takovou věc je i pro naše okolí těžké a všichni to myslí dobře. Rozhodně nám ale nepomáhají fráze typu "Musíš to zvládnout, bude to dobré. Jsi přece matka." nebo "Hrozně moc vás to naučí.", případně oblíbené "Dítě je učitel, mělo to tak být." nebo ještě lépe "Asi vám tím vesmír / bůh / někdo jiný chtěl něco naznačit." (Ano, to vše pravidelně slýcháme.) Není potřeba říkat vůbec nic. Víme, že na nás naše rodina a kamarádi myslí a "jsou s námi". Ve výsledku si to stejně musíme prožít sami.
