Když byl Davídkovi přesně měsíc, začal jarní lockdown. V době, kdy jsme měli podstoupit celou řadu vyšetření, aby se upřesnila diagnóza, zjistili jsme, co tedy vlastně "máme dělat" a hlavně třeba, abychom zjistili, zda má v pořádku hlavu, což je můj největší strašák doteď, jestli nebude i tělesně postižený, oba s mužem jsme měli začít chodit na terapie... Všechno bylo domluvené a prakticky všechno se zrušilo nebo odvolalo na neurčito.
Naštěstí poslední věc, kterou jsme stihli v den, kdy se poprvé zavíraly restaurace a školy, bylo mnou oběhané vyšetření otoakustických emisí v Audio Fon centru, aby se potvrdilo nebo vyvrátilo poškození sluchu. U vyšetření muselo být mimino aspoň minutu úplně v klidu, což byl dost problém, ale asi po hodině snažení, během které to vypadalo, že opravdu neslyší nic, se to povedlo. Tehdy byl pátek 13. (března) a já jsem šla domů z Obilňáku přes Špilas s nevidomým dítětem v nosítku a pocitem, že toto je opravdu můj nejsťastnější den od porodu. Protože slyší.
Jinak tedy reprezentativních fotek Davídka moc nemám (ne, že bych jiných měla), jsou rozmazané, všude bordel a tak. První měsíce pro mě byly chvíle, kdy spal, jakousi simulací "normální" reality. Když totiž nemá otevřené oko, tak vypadá skoro jako zdravé miminko. Když byl vzhůru, tak nebylo možné na to nemyslet, protože problém je viditelný okamžitě, na první pohled. Nemoci se podívat svému dítěti do očí, protože jedno nemá a druhé má potažené šedým čímsi a ani není vidět, kde by měla být zornička, je prostě zvláštní pocit. Nechybí jenom oko, ale prostě oční kontakt. A nechuť dělat si jakékoli ťuťu fotky z toho, jak roste, byl obranný mechanismus...