Tenhle článek je něco jako demoverze o tom, jak se stalo, že když byl David 5. den na světě, skončil na týden na novorozenecké JIP a vůbec jsme nevěděli, co bude (ne, že teď bychom to věděli). Na víc detailů zatím ani teď, 8 měsíců potom, nemám sílu.
.
Po propuštění z porodnice a dni a půl doma přestal David jíst, nonstop spal, nedal se vzbudit, byl jako hadrová panenka. A hlavně přestával dýchat. Dýchal ale tak zvláštním způsobem, že se nadechl asi jednou za dvacet vteřin, takže přestože jsme měli v dětské postýlce monitor dechu, nikdy se nesepnul. Po nějakém čase už to ale začínalo být fakt divné. Ne, že by mi vadilo, že mě miminko nechá v noci vyspat, ale on opravdu dva dny prospal a nepil. Když už nebylo možné do něj dostat mlíko ani stříkačkou, bylo jasné, že to není sranda. Ani projev novorozenecké žloutenky, kterou měl.
Díky duchapřítomnosti naší pediatričky následoval převoz do Dětské nemocnice, chvíle zmaru v čekárně ambulance mezi dětma, kterým se nechce do školy, ale jakmile vykoukla sestra a uviděla nepravidelně dýchající mimino, už to bylo v řádu sekund. Obrázek doktorky běžící z ambulance s mým synem v náručí přes půlku nemocnice na JIP tak rychle, že jsem jí po porodu nestačila, mám před očima pořád a už to tak asi zůstane.
S podezřením na metabolické vady, poškození srdce a další diagnózy strávil David na JIP bez rodičů skoro týden, dívat jsme se na něj mohli chodit jen takto zvenku přes sklo. Vzhledem k jeho vážné vrozené oční vadě bylo možné úplně cokoli. Ale i kdyby byla volná kapacita na denním pokoji pro maminky, v mém fyzickém stavu bych i přes několik krevních transfúzí na židli vedle inkubátoru neuseděla. Vzhledem k nadcházející chřipkové a covid sezóně už na konci února byly podmínky trochu přísnější a byť to bylo hrozné, v tu chvíli to bylo pro všechny nejlepší řešení.
Za to, že jsme se z toho neposrali úplně, vděčím v první řadě naší starší dceři, která nás prostě nenechala. A taky bratrově ženě Kristýně a kamarádovi Joergenovi, kteří za ním jako lékaři chodit mohli a dávali nám o něm informace.
Na 1. fotce je David už po několika dnech mimo inkubátor a bez hadiček, druhou fotku dělala přímo sestřička. Nakonec se přišlo na to, že s největší pravděpodobností zkolaboval a přestával dýchat po špatné reakci na kapky do očí Symbrinza. Ty dostal dva dny předtím na očním na úpravu nitroočního tlaku. Ironií osudu je, že oční oddělení, na které jsme tehdy jeli s tím malým uzlíčkem rovnou z porodnice, a kde jsme se po sdělení diagnózy totálně složili, je vzdušnou čarou asi 30 metrů od novorozenecké jednotky intenzivní péče.
Až zpětně mi došlo, že jediný moment, když jsme ještě Davídka měli doma a on byl vzhůru a omylem vypil třeba dva mililitry mlíka ze stříkačky, bylo ráno po našem probuzení. Dle instrukcí z očního jsme poctivě kapali dvoje kapky - kortikoidy Flucon 2x denně a Symbrinzu na úpravu nitroočního tlaku 3x denně - tedy ráno, v poledne a večer. Přes noc ne. Nikdo mi to samozřejmě nepotvrdil, protože reakce je údajně tak vzácná, že se s ní nikdo v brněnské dětské nemocnici ještě nesetkal, ale myslím si, že ráno nebyl totálně apatický právě proto, že odezníval účinek léku.
Věřili byste, že vám dítě můžou zabít kapky do očí?